(Můj) vztah k Bohu
Tuto úvahu bych rád započal zamyšlením
nad vznikem náboženství a to především z hlediska vnitřních motivů
člověka. Ponechám nyní stranou teorie, které pojednávají o vnějších podmínkách
a také o samotném procesu vzniku náboženství. Jde mi především o Hellerovu
responzivní hypotézu vzniku náboženství.[1]
Heller uvádí, že náboženství vzniká
z všelidské potřeby odpovědí na otázky smyslu života. Tuto poměrně
jednoduchou a jasnou výpověď podle mě nelze snadno odbýt výrokem, že je příliš
„psychologizující“[2]. Když si
plně uvědomíme, co se tím vlastně míní, zjistíme, jaký důležitý motiv byl
zachycen. Lidská potřeba transcendence je podle mého názoru skutečně nutností a
to od té doby, co je člověk schopen uvědomovat si sám sebe (tzv. sebe-vědomí) a
představovat si svou budoucnost. U zvířat tato potřeba transcendence chybí
(podle mých znalostí), protože nedisponují rozumem na takové úrovni.
Náboženství jako vztah k transcendentnu se tedy mohlo vyvinout právě
v souvislosti s rozvojem rozumové schopnosti člověka.
Člověk jako tvor rozumný, sebe-vědomý a
schopný představit si svou budoucnost se totiž nedokáže vyrovnat se svou
konečností, s hrubou materiálností. Nekompromisní „nikdy více“ se objevuje
zřetelně ve chvílích ohrožení života a právě tehdy si člověk plně uvědomuje,
jak lpí na životě a jak všechno s jeho koncem padá. Zvíře po
bezprostředním nebezpečí nachází zas svůj běžný životní rytmus a my nevíme nic
o tom, že by přožilo nějaký existenciální otřes. Ale člověk se pomocí rozumu
dokáže obrátit do budoucnosti a uvědomit si sebe-neexistujícího. Z tohoto
prostého a silného prožitku pramení touha hledat nějakou jinou jistotu než
smrt, něco, co by zaručilo pokračování „života“ na jakékoliv úrovni bytí. Bez
života totiž není nic; svět, který by neobsahoval život, nemohl by být vnímán,
tedy jako by nebyl, přestože by fakticky (materiálně) existoval.
Jelikož
lidská zkušenost ukazuje, že matérie podléhá lehce změně, stává se zdrojem
jistoty rovina duchovna. Odtud se bere představa absolutna, které se vyvíjí
nebo nevyvíjí, avšak především stále existuje. Často bývají do tohoto absolutna
pojmuti nějakým způsobem i lidé (jako např. představa věčného posmrtného
života). Absolutno a jeho povaha se liší od kultury ke kultuře. Domnívám se, že
jeho konkretizace a diferenciace v náboženství souvisí s dalším
rozvojem lidské společnosti a její organizace.
Zdá se
mi tedy, že teoretický (myšlenkový) počátek náboženství leží v psychice
člověka, v jeho rozvinutém rozumu. Realizace samotného náboženství,
tj.vnější vyjádření vztahu k transcendentnu, by pak souvisela
s lidskou společností (a o té můžeme do určité míry hovořit již kolem
80-60tis.př.n.l., kdy se objevuje obřadné pohřbívání a malby v jeskyních).
Jak
toto souvisí s mým vztahem k transcendentnu? I já si totiž uvědomuji
nesmyslnost našich životů vzhledem k jistému konci. Ovšem vztah
k transcendentnu neberu jako nějakou „berličku“ ve chvílích slabosti.
Nejsem členem žádné církve, nemám žádné vyhraněné vyznání, avšak věřím
v řád. A není pak i tato víra v řád vírou v transcendentno,
které nás překračuje, trvá i po nás, je v určitých mezích neměnné, pevné,
stálé, obdivuhodné?
Věřím
v to, v co věří každý člověk, aniž by si to v ruchu života
uvědomoval. Jsou to neměnné principy, jejichž pravdu si každodenně ověřujeme
v naší zkušenosti, ale bereme je jako samozřejmé. Například v princip
kauzality, který vždy platí, ať už se mění jeho složky (kausator, patiens) nebo
jeho míra. Pro mě je kauzalita důkazem propojenosti světa, jeho celistvosti.
Svět je pak v mých představách „sestaven“ jako určitá struktura podle
určitých pravidel, které v mezích svých omezených možností můžeme odhalit.
Odhalení těchto pravidel (principů řádu) pak může přinést potěšení
z chápání struktury světa, potěšení ze zapojení do tohoto řádu(systému).
To je můj vztah k transcendentnu, který je v jádru velice podobný vztahu mnoha dalších lidí, jen se liší v konkretizaci absolutna.
19.5. 2001