(Můj) smysl života

    Proč se člověk obtěžuje pátráním po smyslu svého života? Odpověď na tuto otázku úzce souvisí se vztahem k transcendentnu. Člověk se totiž postulováním smyslu svého bytí snaží překročit svou materiálnost, smrtelnost. Otázka po smyslu života se stává obzvlášť aktuální v blízkosti smrti, kdy se člověk ptá, zda jeho život měl „cenu“. A tu měl právě tehdy, zda něco z tohoto života přetrvalo. Připadá mi, že smysl života má absolutní ráz. Vztahuje-li se k něčemu, co je snadno pomíjivé, ztrácí okamžitě svoji neocenitelnou hodnotu. Z toho důvodu se smyslem života často obracíme právě k absolutnu, protože to přetrvá a i naše snažení tedy přetrvá a my s ním. Myslím však, že nelze smysl života redukovat na „pouhou“ snahu o pokračování. Je spíše určitým výrazem transcendence, neboť náš smysl nás překračuje a my jsme pro něj ochotni obětovat třeba i svůj život. Cíl bytí může být něco, co uspokojuje naše rozumové potřeby po zaměřenosti, může být opakem jiné zaměřenosti, a to ke smrti.

    Existuje vůbec nějaký smysl života? Tuším, že na tuto otázku nenaleznu odpověď, která by dostatečně vyhovovala. K životu totiž patří hledání. Něco bych však chtěl napsat. Zkusit si tak představit svět, který vznikl pouze náhodou, vše je v něm chaotické, bez řádu a člověk je „jen“ čistou matérií, sice velice komplikovanou, ale přesto jen hmotou, která se zmítá v souboru podmínek(ovlivňují a jsou ovlivňovány). V takovém světě by se dalo „jen“ žít až do smrti, nebylo by třeba hluboce uvažovat, zkoumat. Jenže člověk je rozumový tvor, cílí svou činnost, záměrně ovlivňuje své podmínky. Člověk uvnitř sebe vytváří schémata, která pak většinou úspěšně aplikuje na okolní svět. Člověk by se stal v takovém světě dárcem řádu!

    Když uvažuji na rovině bytí o smyslu života nenacházím nic. Existuje jen stav bytí a nebytí a nic mimo to. Jestliže by bylo smyslem mého bytí například poznání a zapojení do řádu světa, pak se mohu i zeptat, co je smyslem bytí řádu samotného(!). Pakliže by řád světa nacházel smysl svého bytí zas v nějakém jiném objektu, pak by se i otázka mohla opakovat. Aby existoval vůbec nějaký smysl bytí, musí existovat konečný jev, věc, bytost, stav, který odvozuje smysl svého bytí jen od sebe samého, tedy od subjektu. A zde uzavírám: samotné bytí nějakého(určitého?) subjektu je smyslem.

    Pokusíme-li se podívat kolem sebe na svět a chvíli ho pozorovat, jak se mění, jak je pestrý, dynamický, jak „proudí“, může nás napadnout, že je plný energie, života. Síla bytí (úmyslně nechci použít „života“) je všude kolem nás. Vše chce být, ačkoliv přirozenou cestou spěje k zániku. Zacílíme-li naši snahu k nějakému objektu, cílíme v důsledku k bytnosti celého světa (či jen části?).

   Mým smyslem života však není být k bytí celého světa. Něco takového lze asi stěží chápat v každodenních situacích. Chtěl bych však poznat řád světa, jeho strukturu, obecné principy, jimiž se řídí. Zdá se mi, že tato cesta je cestou ustavičného hledání a prověřování nalezeného. Za smysl svého života považuji hledání správného bytí, hledání obecné pravdy, která zgeneralizuje veškerou skutečnost. Správné bytí a obecná pravda či zákon - v těchto pojmech tuším vnitřní spojitost. Jako by poznání obecné pravdy vedlo k správnému bytí, tedy k poznanému a prožitému zařazení do struktury světa. Ačkoliv to možná zní poněkud fantaskně, je cílem mých snah jedno velké zobecnění. Vše podřídit jednomu životnímu zákonu, jenž by nad vším „vládl“ a uspořádával svět kolem sebe. Místo proměnnných hledat rovnici. Již v této snaze o obsáhnutí „ideje světa“ nalézám svůj vztah k transcendentnu a to je právě výše připomínaná souvislost otázek po smyslu života.

19.5. 2001